Udělejme si proto nejprve trochu pořádek v pojmech:

Číslo je pojem matematický – je to obecná vlastnost všech množin stejné velikosti.
Číslice je pojem grafický – je to označení grafického znaku vyjadřujícího číslo.
Číslovka je pojem mluvnický – je to označení množiny slov vyjadřujících množství, pořadí atd.

Fyzikální veličina je měřitelná vlastnost předmětu nebo jevu. Při měření se vždy nejprve rozhodneme pro jednotku a pak teprve měřením zjišťujeme, kolik jednotek danému předmětu nebo jevu přísluší. Měříme-li například výšku člověka, rozhodneme se zpravidla pro centimetry a potom změříme, že někdo měří 170 cm. Měříme-li pokojovou teplotu, rozhodneme se zpravidla pro stupně celsia a pak změříme, že teplota je 20 °C. Mezi číslicí a jednotkou píšeme vždy mezeru!

Angličané by výšku člověka měřili nejspíše ve stopách a palcích. Američané měří stále někde teplotu ve stupních farenheita, fyzikové ve stupních kelvina - stejná pokojová teplota má v těchto teplotních stupnicích různé číselné hodnoty! Fyzikální veličina musí být proto naprosto vždy vyjadřována nejen číslem (velikost, kvantita), ale také jednotkou, ve které bylo měřeno (kvalita)!

I ceny jsou vlastně veličiny: Je totiž nesmysl říci například v USA jen to, že máme měsíční plat 15 tisíc. Mnozí by si totiž mohli myslet, že máme 15 tisíc dolarů!

Výrok typu „Teplota stoupne na patnáctku“ je proto naprostý nesmysl. Upírá totiž veličině teplota číselnou hodnotu i jednotku a redukuje myšlení¨a vyjařování o této veličině jen na optický výsledek čtení. Používání takových výroků v televizi (Nova) popularizuje, myslím, povrchnost v myšlení.

Podívejme se ještě jen stručně na číslovky jako slovní druh (tedy jeden z deseti, jak si je ze školy mnohý ještě pamatuje). Číslovky se vyznačují jistou rozmarností – jak kdysi zjistil český jazykovědec Quido Hodura. Mají až trojí skloňování, svým tvarem vlastně představují podstatná jména, přídavná jména, příslovce nebo zájmena. Jejich užívání působí potíže nejen laikům, ale i profesionálům ve sdělovacích prostředcích, jak už bylo řečeno.

I rozhlasového nebo televizního hlasatele běžně nachytáte při chybě typu „sál se naplnil dvěstěpadesáti posluchači“, nebo „rok tisíc devět set třetí“. Jde o případy, kdy bylo opomenuto pravidlo, že ve složené číslovce základní máme skloňovat všechny její řádové části (správně tedy „dvěma sty padesáti“), ve složené číslovce řadové odpovídající na otázku „kolikátý“ pak musíme také v podobě adjektivní vyjádřit její části (správně tedy „roku tisícího devítistého třetího“). Zastavme se u toho skloňování: některé číslovky mají skloňování jmenné (tři, sto, tisíc), jiné se skloňují jako zájmena (jeden, všechen), jiné zase jako přídavná jména řadové: pátý, stý, miliontý; druhové: dvojí, čtverý). Existují i tvary nesklonné (např. dvakrát, stokrát, dvojmo, čtvermo).

Přidejme ještě příklady užití číslovky „sto“ s počítaným předmětem, která se může vyskytnout ve třech variantách: (1. pád) sto lidí, (3. pád) stu lidí nebo stu lidem, případně ke sto lidem, (6. pád) o stu lidí, o stu lidech nebo po sto lidech. Potud naše zastavení zejména u mluvené podoby číslovek a veličin, jejíž správnost svědčí o myšlenkové i jazykové úrovni uživatele.

Poznamenejme ještě zcela nakonec, že sedmý pád číslovky dvě je „se dvěma“, nikoli „se dvěmi“, jak to někdy slyšíme od těch, kdo se snaží mluvit „přespisovně“.

Doc. Milan Žemlička